Příběh
Jdu pomalu do svého pokoje.S každým krokem sem víc a víc vyděšená.Nevím co se to dneska děje.Mrazí mě po celém těle a bojím se podívat kolem sebe.Nejraději bych oči zavřela, ale nemůžu .. musím dojít do toho pokojíku.Začínám proklínat to, že ho mám nahoře v podkroví, kde nikdo jinej než já nejni.Ještě totiž nejni dostavěný (jako to podkroví :D). Jenom mě tam udělali pokojík, abych už nemusela mít společný s bráchou.Bojím se podívat do každýho kouta, který tam je.V těch koutech je ještě haraburdí, všechno se to nestihlo pořádně vyklidit.Já o tom haraburdí vím moc dobře, ale strach to neovlivní.
Znáte to mrazení? Najednou se v místnosti kterou procházíte ochladí a vámi začne otřásat zima? Někdy je to silnější a někdy méně silné?Znáte to, jak se bojíte podívat po pokoji? Jak najednou slyšíte všechno? Každé nepatrné prasknutí čehokoliv, třeba i topení?
Konečně sem překonala tu strašnou chodbu a už sem v mým pokojíčku.Cítím se o trochu bezpečněji, ale pořád to nejni to bezpečí, jaký bych si představovala
Konečně ležím v posteli.Zhasínám světlo.Z venku slyším štěkání našeho psa.Ze začátku je velmi silné, ale později se mění spíš v kňučení.Za chvíli ustane úplně.Je hrobový ticho a to mě opět začíná znervózňovat.Převaluju se na posteli z boku na bok.Za chvíli začne dunět vítr.Ale pak, najdnou přestane.Prostě z ničeho nic.Neni normální, aby vítr, kterej byl před chvíli dost silnej okamžitě ustal.To je blbost.Prvně mě to vyděsí ještě víc než praskání.Ale když se dýl nic neděje, tak začínám pomalu usínat.Za chvíli ale oči zase otevřu.No spíš je vytřeštím .. uslyším totiž slabý ťukání na moje okno.Řeknu si, že už z toho všeho blbnu a snažím se znova usnout, ale nejde to.To ťukání stále sílí.Já pomalu vstávám z postele a jdu k tomu oknu.Ani nerozsvítím lampičku.Nechci tam jít, ale nedokážu odolávat tý síle, která mě tam táhne .. nejde to popsat proč tam jdu i přes všechen ten strach.Čím blíž tomu oknu jsem, tím více mi buší srdce.Už sem u okna.Pomalu odtahuju závěs.Strašně se mi klepou ruce.
Začíná se objevovat nekonečná tma, která je za oknem.Pak zahlídnu oči.Úplně se vyděsím a od okna uskočím.Jenomže ty oči.Ty oči se na mě upřeně hledí.Nemůžu se od nich odvrátit a zase se začnu pomalu přibližovat.Jsem jako v tranzu.Pomalu začínám otvírat okno.Přitom pořád hledím na ty oči.Jakoby mi to přikazovali.Nedokážu normálně přemýšlet, jenom dělám co mi poroučí
"Pojď dál" vypustím ze sebe jakmile okno otevřu.Ta neznámá osoba se jím protáhne dovnitř.Já ale pořád stojím na stejným místě, ani se neotočím.Za chvíli ucítím jeho ruce, jak mi pomalu odhrnují vlasy.Ale teď už se můžu otočit.Chci se otočit.Před sebou vidím nějakého muže.Je mladý.Hádám že mu je tak 22.Má na sobě černý dlouhý kabát.Konečně si můžu i všimnout jeho očí, ty má hodně tmavě hnědý,skoro až černý.Jeho vlasy jsou krátký, barvu mají přibližně stejnou jako oči.A nádherně voní.
,,Neboj se.Když mě nebudeš zlobit, tak tě to nebude bolet.Slibuju" zašeptá mi do ucha a jde za mě.Nakloní mi hlavu a znovu odhrne vlasy.Já se ale nějakým způsobem vzpamatuju.Praštím ho a on, jak na to nebyl připravenej, tak spadne na zem.Využiju tý chvilky a utíkám pryč.No tedy snažím se utéct.Jenomže zakopnu a když už se chci zvednout, tak nade mnou ten muž stojí.Chytí mě hrubě za vlasy a donutí mě abych se zvedla.Poprvý když se na něj podívám, uvidím jeho špičatý zuby.A poznám v jaký sem průseru.Začíná vrčet.Je opravdu hodně rozzlobenej.Tentokrát mi hodně hrubě nakloní hlavu a začíná se přibližovat.Já vím co se stane, vím jak to bude bolet.Proč jenom sem utíkala?Z očí mi začnou padat slzy.Ten upír je pořád blíž a blíž mýmu krku a já ty oči plný slz pomalu zavírám za chvíli ucítím prudkou bolest.Ten upír je hodně surovej.Naštvaný upíři, to nejni dobrá kombinace.A já ho naštvala.Nevím proč sem to dělala.Nevím proč sem si myslela že ho přemůžu.Ale udělala sem to.Pokusila sem se mu utýct
Cítím, jak mi po krku teče krev kterou on nestačí pít.Cuká se mnou a pořád pije.Připadá mi to jako věčnost, ať už to skončí.Za chvíli se mi začínají podlamovat kolena.Spadnu.Ležím na zemi a cítím jak ze mě vyprchává život.Jak On ho ze mě vysál. ,,Ale copak .." říká s klidným hlasem, jako by neviděl že umírám.Že se trápím.Že mě to neskutečně bolí.Že chci, aby to už skončilo.,,Prosím, skonči to" říkám z posledních sil.,,Nene .. to by bylo moc jednoduchý.Já tě varoval kočičko.Neboj, ještě máš dost krve na to, aby si žila.Jenom si hodně dezorientovaná, přece jenom už sem toho z tebe vypil docela dost." Řekne utře si krev, kterou má kolem pusy a zase mě zvedá ze země za vlasy.Já už se na svých nohách neudržím.,,Jo a mimochodem.. máš moc dobrou krev.Je sladká jako med." řekne stejným tónem hlasu ještě předtím, než se do mě zase zakousne.Už necítím bolest.Jsem úplně bezvládná.Všechno mám před očima rozmazaný, ale on pije dál
,,Ááá, tak konečně si se probudila" uslyším ten známej hlas.,,Co se sta " nedořeknu to, protože se mi zamotá hlava a padnu do temnoty.
,,Nehejbej se prosimtě" uslyším tuhle větu, když se zase proberu.Uvidím, jak se nade mnou sklání ten upír.Ten upír co mi tolik ublížil.Vytřeštím svoje kukadla.,,Neboj .. to bude dobrý.Nemáš se čeho bát" řekne, když vidí, jak se bojím.,,Já.. to.. jak se nemám bát?!Vždyť ty .. ty, ty si mě skoro zabil." vypustím ze sebe.,,Omyl kotě.Já tě zabil" řekne s klidnou hlavou, jako kdyby se nic nedělo.,,Co??!!" zpanikařím.,,Hej, hej .. říkám klídek.Nebo zase omdlíš." zase mě tlačí zpátky do postele abych si lehla.Já ho radši poslechnu.Ale mísí se ve mně všechny pocity.Nevím co si mám myslet.Je tohle sen?Nebo to je skutečnost?
,,Takže já.Já sem taky upír?"odvážím se po nějaké chvíli vyslovit.,,No jo, seš" usměje se na mě a já zase vidím ty jeho špičáky jak se lesknou.Jenom nasucho polknu.,,Bože.Ty se mě ještě pořád bojíš?!" obrátí oči v sloup.,,Jo bojím .. a ty se divíš?Víš jak to bolelo?Proč si to udělal takhle drsně?Myslím že to šlo i tak, aby to nebolelo." řeknu s trochou drzosti.Až pozdě mi dojde, s jakým tónem sem to řekla.,,Už se v tobě začíná probouzet ta drzost" usmívá se ještě víc.,,A sorry že sem to udělal "bolestně".Ale já tě varoval.Neměla si mě praštit.To mě jako fakt naštvalo. Když sem naštvanej " nedokončí to.Protože vidí, jak se tvářím.Mám strach.Opravdu velikej strach.Nevím co se bude dít.Jak budu od teď žít.,,Víš co?Teďka si lehni a spi.Už bude svítat.Zejtra ti řeknu pár zakladních věcí, který by si měla vědět.A hlavně se odsaď ani nehni jasný?!" poručí mi a já se pořádně zavrtám do postele.Už vidím jenom, jak se ta postava mění v černý flek.Čím je dál, tím se flek zmenšuje, až nakonec zmizí úplně.
,,Já určitě neusnu.Kruci, co se mi to stalo?Proč zrovna já?Jo blbá otázka.. no radši toho nechám" říkám si pro sebe.Jak sem si myslela že neusnu, to sem se velice mýlila.Hned jak sem přestala přemejšlet o tom, co se mi stalo, sem byla tuhá.
,,Tak, vstávej.Řikal sem že tě musím naučit pár věcí." Cloumá se mnou no jo, dyť já ještě ani nevím jak se menuje.,,Ježiši no jo.Co pořád máš, tobě se to řekne, takhle hned se vzpamatovat.A vůbec.Mám hlad" začíná se ve mně probouzet docela velká drzost.,,Super.To se zrovna hodí, tak asi půjdem na lov ne?" oblíká si ten černej dlouhej kabát.,,Hele, počkej .. já nevím.To asi nejni nejlepší nápad.Já ani takovej hlad nemám." zarazím se nakonec, protože si uvědomím, že budu muset zabíjet.,,No tak, přece nechceš umřít hlady že ne.A vůbec.Mě se taky nelíbilo, když sem měl poprvý někoho zabít, ale živit se nějak musíme." oblíká mě taky do nějaký bundy, nebo co to je.
,,Ty woe, dyť v týhle tmě nic neuvidím." říkám, jakmile vyjdem z toho schátralýho domu, kam mě odnesl.,,Toho se neboj.Uvidíš." řekne a táhne mě za sebou, páč já sem úplně slepá.
,,Hele, už docela vidím" řeknu za chvíli.,,Oky, to je dost že už ses rozkoukala." začne zase. ,,Hahaha, fakt děsně vtipný.Já tě taky nebuzeruju.A kde že je něco k tomu jídlu.Mám fakt velkej hlad."říkám a stojím za nim.,,Co je?Proč .." nedokončím větu.On mi totiž zacpe pusu.,,Psst! Vidíš?Táhle je tvoje první oběť." ukazuje na nějakýho vožralýho bezdomovce. ,,Co?!Si děláš prdel?Toho že se mám najíst?!" vyjedu na něj.,,Hej holka, nejseš ňáká drzá?"vyjede na mě.,,Hej chlapče a proč si ze mě teda dělal upíra?Já se tě vo to neprosila!" odseknu mu.On už to nevydrží a zavrčí na mě.,,Páni .. jak to děláš?To mě nejde .. vrr, vrr" zkouším vrčet a nic z toho že je asi zase nasranej si nedělám.,,Nech už toho a padej, jestli se chceš najíst."dojde mu trpělivost.,,Jo a pamatuj.Nesmíš pít až do posledního doušku.To tě jinak vezme sebou." ještě mě varuje a já du vstříc svojí první oběti.Sem hodně nejistá.Ale myslím že je to úplně normální.Vždyť du zabít člověka.
Pomalu se blížím.Ten chlap je fakt úplně na mol.Se divím že se vůbec udrží na nohou.Něco si žvatlá pro sebe.Já už stojím za nim.Jdu ještě blíž k němu.Když už ho chci kousnout, nemůžu.Prostě to nejde, vždyť zabíjím člověka.Zase se vzdálím.Stojím na rohu.A pozuruju ho.Pozoruju a snažím se dodat si odvahy.
Za chvíli ucítím nějakou sladkou vůni.Začnu se rozhlížet odkud to je.A nakonec zjistím, že je to ten bezdomovec.Řízl se o střep z flašky kterou rozbil.Ve mě se začne probouzet něco neznámýho.Najednou ze mě spadl ten strach.Neřeším to, jenom jdu po té vůni
Když už jsem zase za nim.Tak už se nerozmejšlim a neřešim, že někoho zabiju.Prostě kousnu.Je to nádherný.Cítím, jak do mě vstupuje síla.A piju, pořád a pořád.Nepřestávám, ale najednou mě někdo odstrčí.Já zavrčím.Teda snažím se zavrčet a utřu si zbytek krve z pusy
,,Zbláznila ses?!Co sem ti řikal?!Ty chceš hned poprvý, co se napiješ umřít, nebo jak?!" zjistím že to mě odstrčil můj společník.,,Ne nechci, ale já bych už přestala, chtěla sem ještě malilinko." vymlouvám se.,,No jasně .. kdyby si vypila to malilinko, tak už se nikdy nenapiješ ničeho." Zase se na mě rozkřičí.,,Ježiši tak nemusíš, hned zase řvát.Copak ty si nikdy nedělal chyby?"bráním se.,,Ne nedělal, kdybych nějakou udělal, tak už nežiju.O mě se nestaral nikdo.Nikdo mi nevysvětloval co se smý a co ne.Musel sem na všechno přijít sám."říká.,,Oh, pardon, já zapomněla že seš dokonalej." řeknu ironicky.
,,Hele a jak že se to vlastně menuješ?"Já sem Marika." řeknu, když ze mě ta naštvanost vyprchá.,,Já sem
Já sem Mikey" představí se.,,Hmm, pěkný méno .. Mikey." usměju se.On mi úsměv oplatí.To je poprvý, co ho vidím smát se.,,Tak, kam pudem teďka?" řeknu po chvíli.,,Zavři oči a nech se překvapit" ani to nedořekne, chytne mě za ruku a táhne za sebou.
,,Kruci!" zakřičím.Neudržím s nim totiž krok, klopýtnu a spadnu na zem.,,Všechno v poho?" obrátí se Mikey ke mně.,,Jo myslím že jo" řeknu a zvedám se ze země.Mikey mi z tý země pomáhá taky.,,Odkdy seš tak hodnej?" rejpnu si.,,To by si chtěla vědět co?" zase se usměje.,,Ne" začnu se smát.Mikey chytne taky po chvíli výtlem.,,Oky, no.Už sme se nasmáli dost.Tak poď už.Jestli chceš vědět, kam tě chci dovíst." ,,Jo, to teda chci vědět, ale běhej trochu pomalejc jo?Nerada bych si zase natloukla." řeknu a zase Mikeyho chytím za ruku.,,Víš co?Už nepoběžíme." rozhodne.,,Tak jo." odpovím a pustím se jeho ruky.
,,Mikey?" řeknu trochu nerozhodně.,,Jo?" nadzvedne obočí.,,Můžu se tě na něco zeptat?" říkám dál se s tejným tónem hlasu.,,Jasný, klidně se ptej." ,,Jak si se stal upírem?" zeptám se a Mikey se zastaví.Když se dobrou chvíli nepohne, tak znervózním.Začíná mi nahánět hrůzu.,,Já už ani nevím" prudce se na mě otočí a zase se usměje, tentokrát je to ale smutnej úsměv.,,Dobře, chápu.Nechceš se o tom bavit.To je dobrý." řeknu trochu smutně, ale když mi to říct nechce, tak ať je po jeho, říkám si v duchu.Dívám se do země a hraju si s kamínka co leží na cestě.,,A proč si udělal upíra ze mě?To sem se ještě nedozvěděla.Myslím že mám právo vědět to" zvednu za chvíli hlavu a podívám se mu do očí.Vypadá hodně, nevím jak to popsat.Možná smutně.Možná zoufale.Ale určitě nad něčím přemýšlí.Nebo možná i vzpomíná.,,Heej, slyšíš?"zamávám mu rukama před obličejem.,,Ccc co?" zmateně se na mě podívá.,,Ptala sem se tě, proč si udělal upíra ze mě." zopakuju mu svojí otázku.,,Ehm .. jo tohle." začne se zase dívat do země.,,Hele, řekneš mi to ještě dneska?!" lousknu před ním prstama.Mikey zavrčí.Zvedne hlavu a začne se ke mně pomaličku přibližovat.Má takovej, hodně zlej, až krutej pohled.Těma svejma očima mě úplně probodává.Začínám před ním couvat.Za chvíli narazím na zeď.Sem strašně vyděšená.Co udělá?Co od něj můžu očekávat? Už je u mě hrozně blízko.Ty jeho oči mě nepřestávají probodávat a vrčí.Pořád vrčí.
,,Hehe, copak se stalo?" vyloudím ze sebe s krásným úsměvem. ,,Proč si louskla těma prstama!" řekne tvrdě a zase zavrčí. ,,Já .. promiň.Ptala sem se tě na něco a ty si se díval do země.Tak sem chtěla nějak upoutat tvojí pozornost a louskla sem těma prstama.To sem dělala vždycky.Jako člověk." kdyby mi nevadil Mikeyho hrudník, tak bych se začala dívat do země.Mikey nic neřekne.Ani se nepohne.,,Ehm, Mikey?Hneš se ještě dneska?" řeknu drze.Vím že hodně riskuju, když je takhle naštvanej, ale já se prostě nepoučím.Naštěstí Mikey reaguje dobře.Jenom zavrčí a pak ode mě odstoupí.
,,Takže dneska už se asi nedozvím, kam si mě chtěl dovíst co?" posmutním.Ale ještě pořád mám z Mikeyho strach, divím se, že sem na něj promluvila.On opět nepromluví.Ale ani se nehne.Já bez něj nevím, jak se dostat tam, kde "bydlím" a tak si sednu na jeden velkej kamen opodál a přemýšlím o tom, jaký to bylo bejt člověk.Najednou my přijde na mysl moje nejlepší kamarádka.Míša.Jak se asi má, co dělá beze mě.Hledá mě vůbec?Všechny tyhle myšlenky se mi honí hlavou.
,,Víš proč nenávidím to louskání?" řekne najednou.Stojí za mnou a já, jak ho už nepozoruju, tak se šíleně leknu.,,Bože, víš jak sem se lekla?Jak si se dostal za mě?To bych tě přece musela vidět." snažím se uklidnit.,,Promiň, já nevěděl že se tak lekneš." sedne si ke mně na kamen a podívá se mi do očí.Má je nádherný, takový, tajemný.Pak moje oči sjedou na Mikeyho rty.On to vidí a chce toho využít.Začíná se ke mně pomalu přibližovat.Já zavírám oči.Za chvilinku se naše rty spojí.Nevím jak bych ten pocit, kdy jsou naše rty spojený, popsala.Nejde to vyjádřit.
,,Páni." jenom tohle slovíčko ze sebe dokážu vydat, když otevřu oči.Mikey se jenom sladce usměje a znovu mě políbí.
,,Jo a chtěl si mi říct, proč nemáš rád to louskání prstama." zeptám se ho.Chci se k němu přitulit, ale radši co neudělám, protože nevím, jak moc ten polibek bral vážně.A přece jenom z něm mám ještě strach.
,,No, to sem chtěl, takže." usměje se a já mu úsměv oplatím.,,Když sem byl ještě člověk.Tak sem se zamiloval do jedný dívky a ta ze mě udělala upíra.Ale neřekla mi, že už někoho má.A ten někdo, byl strašně žárlivej." vypráví Mikey.,,A jak se jmenoval?" zeptám se.,,Duvalier." řekl Mikey v mžiku.,,No, jak sem řekl, byl strašně žárlivej a jednou se nějak dozvěděl, že Valentine má ještě někoho, tak jí hned druhej den zabil.Sám.Prostě si jí zavolal a zabil jí jak nějakýho prašivýho psa.Já když sem se to dozvěděl, tak sem šel k Duvalierovi, abych se mu pomstil.Nějak sem nemyslel na to, jestli mě zabije, nebo co mi udělá.Chtěl sem se hlavně pomstít.Ale nevím proč ti tady vyprávím svůj život." smutně se usměje.,,Ne, já to chci vědět.Pokračuj prosím." řeknu. ,,Dobře" usměje se, tentokrát o trošku veseleji.,,Takže, chtěl sem se Duvalierovi pomstít, ale na následky už sem nemyslel.Samozřejmě že mě chytil.Věznil mě asi rok a každý, každičký den se chodil dívat na to jak .
se chodil dívat na to, jak . mě mučí" dopověděl.Já jen nasucho polkla.Nedokázala sem ze sebe vypravit ani slovíčko. "Vždycky " pokračoval " Když lousknul prsty, tak tím dal pokyn, ať mi daj buď ránu bičem, nebo něco horšího" opět přestane mluvit. "Nemusíš už nic říkat.Jestli nechceš." řeknu po chvíli. "Děkuju" nepatrně se usměje. "Ale dost o minulosti, pojď.." chytne mě za ruku a zase někam táhne. "Kam mě to zase vle" přestanu mluvit protože před sebou uvidím ruské kolo. "češ" když se vzpamatuju tak to slovo dopovím. Vidím před sebou totiž ruské kolo.Ruské kolo to je symbol mého dětství.Jako malá jsem na něm byla skoro pořád.Milovala sem ho
"Můžu?" otočím se na Mikeyho. "Věděl jsem to, tak se di posadit, já za chvíli přídu" odešel na chvíli pryč.Já už seděla a jenom sem na Mikeyho čekala.Za chvíli se vrátil a sednul si ke mně. "Jak si to udělal?" řeknu, když sme začali stoupat. "To je tajemství" usměje se.Já mu úsměv oplatím.Dál už nic neříkám.Už jsme úplně nahoře a já vidím domy.Svítí se v nich a já zase zavzpomínám na svojí rodinu, ale už se nerozbrečím
"To bylo úžasný.Moc ti děkuju" usměju se, když stojím opět na zemi. "Nemáš zač" nahne se ke mně a políbí mě. "Už bysme měli jít domu, za chvíli bude svítat" podívá se na oblohu. "Jak to poznáš? Že bude svítat? Já to prostě nepoznám" zeptám se a taky se podívám na oblohu. "Neboj .. dej tomu čas.Já taky neuměl všechno hned" řekne. "Okey, ale eště jednu otázku mám.Kde vlastně bydlíme?" vykouzlím úsměv.Mikey se začne smát. "No co je?!" naoko se urazím. "Ale nic" přestane se smát, chytí mě za ruku a jdeme pomalu domu. "Ale možná že by už ses mohla naučit kudy domů.Nevím jestli s tebou budu moct chodit vždycky" promluví za chvíli. "No to já vím, měla bych, ale nemám moc dobrej orientační smysl" usměju se.Mikey mi úsměv oplatí.Podívá se navzájem do očí a po chvíli se opět políbíme. "Vidíš? I upíři dokáží milovat" sladce se usměje.Já už dál nic neříkám.
"Tak co, už si budeš pamatovat kudy domů?" zeptá se když stojí před prahem. "No já myslím že jo" jdu pomalu do domu.Na první pohled vypadá sice zchátrale, ale vevnitř je to nádherný.
"Dobrou" řekne Mikey a jde si lehnout do postele. "Dobrou" řeknu potichu a taky si lehnu.Převaluju se z boku na bok, až vstanu a jdu se podívat k oknu, je překryté silným závěsem, ale i tak do pokoje pronikne světlo.Vyhýbám se mu alespoň se o to snažím.Přece jenom se mi nepovede vyhnout se všem paprskům úplně.Trochu mě popálí. "Au" syknu co nejtišeji, abych neprobudila Mikeyho.
"K oknu se za světla nestoupá" řekne najednou Mikey .. jenom dělal že spí.Po chvíli vstane a dojde ke mně.Já sedím v křesle a snažím se si ty popáleniny trochu zchladit.I když sou malý, bolí jako čert. "Máš štěstí že nebyli tak silný jako jsou v poledne" řekne a zavazuje mi tu ruku opatrně obvazem.I když se snaží aby se těch popálenin dotkl co nejméně, přesto syknu. "Promiň" podívá se mi do očí. "To je dobrý" usměju se na něj. "Mikey?" podívám se na něj. "Copak potřebuješ" usměje se, asi zase něco tuší. "Ty .. byl jsi někdy hodě popálený?" "No ano .. byl" dováže mi ruku. "Asi bysme měli jít ještě spát, je brzo" zvedne se a jde si zase lehnout do postele.Já poznala, že se o tom co se mu stalo bavit nechce, tak už se dál neptám.. Ten má opravdu hodně stinnou minulost ..
Chvíli ještě sedím v tom křesle.Přemýšlím, jestli si mám jít lehnout k Mikeymu.Mám strach aby mě neodmítl, ale co mi to říkal když jsme byli venku: "I upíři dokáží milovat" Opravdu to se mnou myslí vážně?A nebylo to všechno nějak moc rychlý?
Po chvíli se rozhodnu.Půjdu za Mikeym.
Marika lehce vklouzne k Mikeymu pod postel.Mikey se ani nehne.Jenom dál tupě zírá do stropu.Mariku to trochu znepokojuje, ale nakonec se odhodlá, nahne se k Mikeymu a políbí ho.Prvně něžně, ale on reaguje bouřlivě.Jeho polibky se okamžitě změní ve vášnivé.Marika mu je ihned opětuje.Začíná jí bloudit pod jejím volným tričkem a přitom ji laská na krku.Slyší jak krátce vzdychá.Po chvíli se vrátí na její plné rty a jejich chuť vnímá se zavřenými víčky.Jazykem vnikne do Maričiným vlhkým úst.. "Opravdu to chceš?" zeptá se, když se od sebe jejich rty oddálí. "Ano" řekne bez rozmyslu a opět spojí svoje rty s Mikeyovými (sry, ale nevím jak to vyskloňovat :D) Pak už se Marika Mikeyovi poddá úplně.
Poté usnou v objetí
skvělíííí
(Maryška, 15. 5. 2007 18:51)